SSGT M. L. (Marty) Childress

Hodnost/Rank S/Sgt
Jméno/Name M. L. (Marty) Childress
Jednotka/Unit 49 BS, 2 BG
Místo a datum narození/Birth date and place 26.5.1922, Vernon, Texas
Místo a datum úmrtí/Death date and place 12.4.2009, Loveland, Colorado
Místo posledního odpočinku/Grave location Gunnison Cemetery, Gunnison, Colorado

 

CHILDRESS_MARTY_L_CREDIT_CONNIE_LEONARD (12)

 

CZ FLAG res

Životopis:

M. L. Childress byl rotným v leteckých silách Spojených států. Do armády narukoval 8. července 1942 v Mineral Wells v Texasu. Absolvoval 13-ti týdenní základní výcvik na základně Camp Roberts v Californii. Po ukončení výcviku byl převelen do Fort Benning v Georgii na parašutistický výcvik. V listopadu 1942 si během nácviku dopadů z věže zlomil pravou nohu a poté byl odeslán do všeobecné nemocnice Ford Laudon v Atlantě v Georgii.

Po dvoutýdenní léčbě poté, co se jeho zlomenina nehojila, s ní musel podstoupit operaci. Během operace mu chirurg zlomeninu zpevnil dvěma šrouby a tyto šrouby mu v noze zůstaly až do jeho smrti.

Po zhruba roční omezené službě byl převelen k armádnímu letectvu. absolvoval střelecký výcvik ve Fort Meyers na Floridě a další výcvik na letišti McDill Field, taktéž na Floridě. Poté byl zařazen do posádky B-17G na pozici zadního střelce. 23. června 1944 opustil Spojené státy a odletěl do Itálie letadlem, se kterým pak později létal na bojové mise. Přelet probíhal s mezipřistáními na Azorských ostrovech a v Jižní Africe.

Osobní vzpomínky na misi 263:

Naši posádku tvořili: Duane Seaman, pilot; Ben Pastorino, kopilot; Robert Mickadeit, navigator; John Nigborowicz, palubní inženýr; Robert Pittard, pravý boční střelec; William Devlin, radiooperátor; Timothy Reidy, spodní střelec; Howard Ware, levý boční střelec a M.L. (Marty) Childress, zadní střelec.

29. srpna 1944 byla naše 49. peruť jednou z perutí 2. bombardovací skupiny a 20. peruť letěla na pozici “Tail End Charlie” (na konci skupiny) . Náš stroj se sériovým číslem 44-6369 letěl na pozici “Tail End Charlie” (na konci) 49. perutě. Těžký flak a silná palba byla všude kolem nás. Nás stroj byl zasažen palbou Bf-109 a Fw-190. Palba neprátelských stíhačů se podle všeho soustředila na přední část našeho letadla. Ačkoli nepřátelská letadla provedla několik průletů, nebyl jsem zraněn. Viděl jsem některé z ostatních B-17G padat, ale byl jsem příliš zaneprázdněn na to, abych je sledoval anebo pozoroval, jestli se objevily nějaké padáky. Během pár minut nám piloti dvakrát přikázali vyskočit. Během doby, kdy jsem si sundal protiflakovou výstroj a vzal jsem si padák, jsem si pomyslel, že bych měl potvrdit rozkaz k výskoku. Přes interkom nepřišla ale žádná odpověď. Nejsem si jist, jestli jsem vyskakoval jako poslední, ale myslím, že ano. Pak jsem uvolnil nouzová dvířka v zadní části, ale dvířka neodletěla. Tak jsem je vykopnul a volným otvorem vyskočil ven.

Když jsem klesal, v dáli jsem viděl nějaké další padáky a vypadalo to, jako by na ně nepřátelská letadla nalétávala. Viděl jsem naše letadlo padat v plamenech, ale neviděl jsem, zda se zřítilo. Má kdysi zlomená noha naštěstí náraz při přistání vydržela bez úhony. Nějací Češi mi poté, co jsem přistál v blízkosti kraje lesa, přišli pomoct. Vzali mne do jejich vesnice, aby mne ukryli a nakrmili, ale než jsme zjistili, co se děje, byli jsme zajištěni německou hlídkou. Jak nás učili, snažil jsem se ukrýt svůj padák, ale velmi rychle jsem se ocitl před ústími hlavní několika pistolí a samopalů. Noc jsem strávil ve vězení zbudovaném v jeskyni, kde bylo velmi temno. O něco později do temného žaláře přibyl další zajatec. Aniž bychom se viděli, hned nám došlo, že na tomto hrozném místě nejsme sami. Poté následovalo několik dalších vězení, samotek, výslechů a procházka přes vesnici, kde na nás lidé házeli cihly a kameny. Jednou během tohoto našeho soužení německá stráž naše vojáky srovnala do řady, zavázali nám oči a řekli nám, že na nás budou střílet. Byl jsem jedním z těchto vojáků. Bylo to velmi děsivé utrpení. Jednou zase, když nás hnali přes bránu do zajateckého tábora, byli první muži zaživa roztrháni rozzuřenými psy, zatímco zbytek z nás to sledoval, aniž bychom mohli cokoli udělat. Viděl jsem muže  vyhrabávat červy a chytat brouky, aby měli něco k jídlu a viděl jsem muže, kteří se bili o nalezené červy a brouky. Viděl jsem muže, kteří odpadli od svých talířů a zemřeli při svém prvním opravdovém jídle poté, co jsme byli osvobozeni.

Nakonec jsem skončil v zajateckém táboře Stalag Luft IV u  Grostychowa (dnešní Polsko). Během pochodu smrti jsme ušli přes 960 km za 82 dní ve sněhu a mrazivém počasí, několikrát denně jsme byli nuceni stát v hrozném počasí kvůli počítání vězňů, ve 30 stupních pod nulou, a spali jsme, jen když jsme mohli a s jednou dekou a stále jsme trpěli nedostatkem jídla. Několik stovek vězňů během pochodu zemřelo následkem podvýživy, průjmů a válečných zranění. Každý měl omrzlé ruce a chodidla.

25. dubna 1945 jsme byli osvobozeni 104. divizí “Timberwolf” u města Halle v Německu. Pár dní poté jsme byli zpět ve Spojených státech.

Zdravotní následky způsobené pravděpodobně podmínkami v zajetí mám následující:

- postraumatická stresová porucha (mnohokrát opakované po mnoho let)

- osteoartróza – mnohokrát jsem byl zasažen do ramen, krku a zad (dodnes mám s krkem a zády problémy a taktéž artritidu)

- syndrom dráždivého střeva

- průjem

- žaludeční problémy

- ztráta sluchu

- brzy po válce začaly problémy se zuby a dásněmi až jsem si nakonec ve svých 46 letech musel opatřit umělý chrup

- otoky dolních končetin

- periferní neuropatie – pravděpodobně z omrzlin

- v zajetí jsem trpěl podvýživou a taktéž úplavicí


Sepsáno S/SGT Marty Childressem osobně.

 

US FLAG res

Bio:

M. L. Childress was a Staff Sergeant in the U.S. Army Air Corps. He enlisted in the U.S. Army in Mineral Wells, Texas, July 8, 1942. He had 13 weeks of Basic Training at Camp Roberts, California. At the end of training, he was shipped to Fort Benning, Georgia, for Paratroop training. In November, 1942, he broke his right leg on a Free Towers jump.

He was then transferred to Ford Laudon General Hospital in Atlanta, Georgia. After two weeks of treatment, the break did not heal and he had to have surgery on his leg. During the operation, the surgeon put 2 screws in his leg and the screws were still in his leg at his death.

After being on limited services for about one year, he was transferred over to the Army Air Corps. He went to Gunnery School in Ft. Myers, Florida, and training at McDill Field in Tampa, Florida. He was assigned to a B-17 crew as a tail gunner. On June 23, 1944, he left the United States and flew to Italy in the plane that he would fly on in missions, after making stops in the Azores and South Africa.

Mission 263 personal account:

ACCOUNTS OF WWII MISSION & POW

AS TOLD BY

S/SC M.L. (MARTY) CHILDRESS

Our crew was Duane Seaman, Pilot; Ben Pastorino, Co Pilot; Robert Mickadeit, Navigator; John Nigborowicz, Flight Engineer; Robert Pittard, Right Waist Gunner; William Devlin, Radio Operator; Timothy Reidy, Ball Turret Gunnner; Howard Ware, Left Waist Gunner, and M.L. (Marty) Childress, Tail Gunner.

On August 29, 1944, 49th Squadron was one of the Squadrons of the Second Bomb Group, 20th Squadron was flying Tail End Charlie of the 2nd Bomb Group. Our plane, No. 369 Aircraft was flying tail end Charlie of the 49th Squadron. Heavy flack and heavy firing was all around us. Our plane was hit by Bf 109s and FW 190s. Enemy aircraft fire seemed to concentrate on the forward section of the plane. Although the enemy aircraft made several passes, I wasn’t injured. I saw some of the B-17s go down, but was too busy to follow them or see if there were any parachutes. Within minutes it seemed the pilots twice ordered us to bail out. By the time I had removed my flack gear and snapped on my chute, I thought I should confirm the bail out order. There was no answer on the intercom. I am not sure if I was the last one out or not, but believe I was. After that I pulled the emergency hatch in the tail section but it didn’t fly out. I kicked it out and dove out behind it.

As I was floating down, I saw some parachutes in the distance, and it looked as if enemy aircraft were making passes at them. I saw our plane that was on fire as it went down, but did not see if it crashed. My broken leg held up okay when I hit the ground. Some Czechs came to help me where I landed near the edge of a forest. They took me to their village to feed and hide me, but before we knew what was happening, we were arrested by a German patrol. As we had been trained, I was trying to hide my parachute. I found myself staring at the business end of several pistols and machine pistols. I ended up for an overnight stay in a prison built in a cave that was very dark. Sometime later, another prisoner was put in the dark dungeon. Not being able to see each other it was as though instantly we realized we were not alone in this horrible place. After that, there were more jails, solitary confinement, interrogation and a walk through a village where people threw bricks and stones at us. Sometime during the ordeal the German guards lined soldiers up, blind folded us and told us they were going to shoot us. I was one of these soldiers. That was a very frightening ordeal. At one time also, we were herded through the gate of a prison camp and the first men through were torn apart by vicious dogs while the rest of us watched without being able to do anything about it. I saw men dig up worms and catch bugs to eat and saw men fight over worms and bugs that were found. I saw men drop dead at their plates after we were liberated and we had our first real meal.

I finally ended up at Stalog Luft IV at Grostychow and Kerflrside in Germany. We were marched about 600 miles in 82 days in snow and freezing weather, were forced to stand for head count several times a day in the horrible weather, 30 degree below zero, and slept when we could with only one blanket and very little food. Several hundreds died on the march of malnutrition, diarrhea, and battle wounds. Everyone had frost bitten hands and feet.

On April 25, 1945, we were liberated by the 104th Timberwolfe Division at Halle, Germany. After a few days we were back in the United States.

Conditions thought possibly to have been brought on by my imprisonment are:

 - Post traumatic stress disorder (many episodes for many years)

- Osteoarthritis – was hit many times in the shoulder, neck, and back (and have neck and back problems to this day as well as arthritis)

- Irritable Bowel Syndrome

- Diarrhea

- Stomach problems

- Hearing loss

- Problems with teeth and gums started soon after the war and finally had to have false teeth at the age of 46.

- Swelling of lower extremities

- Peripheral Neuropathy – possibly from frostbite

- Was malnourished while a prisoner and also had dysentery.

 

This was written by S/SC M. L. (Marty) Childress.

 

Foto galerie/ Photo gallery

pro zobrazení popisku fotografie po rozkliknutí klikněte na symbol “i” / for viewing the photo description please click on the symbol “i” after opening the picture

 

 

Zdroj fotografií a životopisu – Connie Leonard, dcera /  Source of the pictures and bio – Connie Leonard, daughter