SGT John Hiram Adair

Hodnost/Rank SGT
Jméno/Name John Hiram Adair
Jednotka/Unit 20 BS, 2 BG
Místo a datum narození/Birth date and place 20.11.1923, Forreston, Texas
Místo a datum umrtí/Death date and place 29.8.1944, Krhov, Czech Republic
Místo posledního odpočinku/Grave location Fort Sam Houston National cemetery, San Antonio, Texas

 

ADAIR_JOHN_H_CREDIT_PERRY_GILES_USA_2

 

Životopis:

Johnny Adair  byl četařem v leteckých silách Spojených států. V prosinci roku 1942, během svých studií na vysoké škole zemědělské A&M College ve státě  Texas, vstoupil do záloh armády Spojených států . Do aktivní služby byl povolán v červnu roku 1943 a hlásil se k letecvu na základně  Sheppard Air Field ve Wichita Falls ve státě Texas.

Pokračovacím výcvikem prošel na Floridě a poté byl přidělen do výcviku pro střelce v Aerial Gunnery School ve městě Kingman, státu Arizona. V květnu 1944 byl převelen na pokračovací výcvik na leteckou základnu Sioux City Army Air Base ve státě Iowa . Poté byl zařazen do posádky B-17G jako zadní střelec.

V prvím srpnovém týdnu roku 1944  Johnny odletěl na leteckou základnu Amendola poblíž města Foggia v Itáliie, kde byl přidělen ke 20. letce 2. bombardovací skupiny 15. letecké armády Spojených států. Ovšem krátce po jeho příjezdu byla jeho posádka rozdělena a Johny byl přidělen mezi náhradníkyl. Své první tři mise odlétal se třemi různými posádkami jako zadní střelec. Při sví čtvrté misi, dne 29. srpna, byl k posádce přidělen jako pravý boční střelec na palubě stroje B-17G “Queen”. Tento stroj byl spolu s dalšími stroji B-17G sestřelen v blízkosti města Slavičín, v tehdejším Československu a Johnny přitom zahynul. Těla 28 amerických letců byla pohřbena do společného hrobu ve Slavičíně.

Johnny byl jediným synem pana a paní Will M. Adaira z města Avalon v Texasu. Narodil se ve mestě Forreston, odstěhoval se do Avalonu, kde  absolvoval střední školu Avalon High School. Jeden rok studoval na vysoké škole zemědělské A&M College .

Na jeho počest byla sloužena bohoslužba v baptistickém kostele ve Forrestonu. Johny Adair je pohřben na hřbitově Fort Sam Houston v St. Antoniu v Texasu, údajně na přání jeho otce dostatečně daleko od jeho rodiště proto, aby uchránil jeho matku před utrpením, které by prožívala při častých návštěvách synova hrobu…

Četař Johnny Adair obdržel vojenské vyznamenání Purpurové srdce. Jeho jméno je uvedeno na památníku ve Forrestonu (Forreston Monument) a na památníku válečných veteránů okresu Ellis v Texasu (Ellis County Veterans Memorial).

Zdroj: Perry Giles, místopředseda komise pro oceňování válečných veteránů z okresu Ellis, státu Texas

Bio:

Johnny Adair was a sergeant in the U.S. Army Air Corps. He joined the U.S. Army Reserves in December 1942 while attending Texas A&M College. He was called to active duty in June 1943 and reported to the Army Air Corps at Sheppard Air Field in Wichita Falls, Texas.

He had additional training in Florida, and then, assigned to Aerial Gunnery School at Kingman, Arizona. In May 1944, he was transferred to Sioux City Army Air Base in Iowa for advance crew training. He was assigned to a B-17 crew as a tail gunner.

The first week in August 1944, Johnny flew to Amendola Airfield near Foggia, Italy, and he was assigned to the 2nd Bomb Squadron, 2nd Bomb Group in the 15th Army Air Force. But shortly after arriving at Amendola, his crew was split up, and Johnny assigned to a replacement pool. His first three missions were in three different crews as a tail gunner. In his fourth and last mission, on August 29, 1944, he served as the right waist gunner aboard the “Queen.” It was shot down along with a number of other B-17s near Slavicin, Czechoslovakia and Johhny lost his life. The bodies of 28 of the airmen were gathered up, taken to the cemetery in Slavicin, and buried in a mass grave.

Johnny was the only son of Mr. and Mrs. Will M. Adair of Avalon. He was born in Forreston and moved to Avalon where he graduated Avalon High School. He attended Texas A&M College for one year. A memorial service was conducted at Forreston Baptist Church in his honor. He was reburied at Fort Sam Houston in San Antonio, reportedly because his mother was so devastated by the loss of her only son that the father had him buried far enough away from home that the mother would not spent all her time grieving at his gravesite.

Sergeant Johnny Adair was awarded the Purple Heart Medal. He is listed on the Forreston Monument and the Ellis County Veterans Memorial.

Source: Perry Giles, co-chairman of Ellis county veterans appreciation committee

 

Příběh:

Kdysi jsme byli vojáci, a mladí…

(následující příběh sepsal Perry Giles na základě novinových článků, válečných dokumentů, osobní korespondence Johna Adaira a skutečností zjištěných od moravských badatelů)

Jmenuji se John Hiram Adair. Narodil jsem se ve Forrestonu, nejmladší z pěti dětí, a jako jediný syn Johnie a William Adairových. Bydleli jsme na farmě pár kilometrů východně od města Bullard Hill a byli členy forrestonské metodistické církve.

Během léta jsem pomáhal otci na farmě. Než jsme se přestěhovali do Avalonu, chodil jsem do školy ve Forrestonu. Moji přátelé ze školy mi říkali Johnny, ale moje rodina mi říkala “Johnsy”.

Po absolvování střední školy v Avalonu jsem šel jsem na Vysokou zemědělskou školu Texas A & M, kde jsem v prosinci roku 1942 vstoupil do armádních záloh. Po jednom roce ve škole jsem byl červnu 1944 povolán do služby a přihlásil jsem se do aktivní služby u letectva.

Můj počáteční výcvik byl v Sheppard Air Field ve Wichita Falls, po kterém byla další příprava na Floridě a poté v Kingsmanu, Arizona na Letecké střelecké škole. Podobně jako mnoho jiných “venkovských chlapců” jsem byl vyškolen jako střelec, protože v tom jsme byli lepší než chlapci z měst. Provedli jsme mnoho střeleb na pohyblivé cíle, které vytříbily naše dovednosti při střelbě vzduch-vzduch.

V květnu 1944 jsem jel do Iowy na bojový výcvik na leteckou základnu v Sioux City. Když jsme přijeli, uvítali nás s kapelou. Mám pocit, že si mysleli, že bychom potřebovali pozvednout ducha, protože za pár měsíců jsme měli jít do Evropy.

Byl jsem přidělen k těžkým bombardérům a budu létat na B-17 Flying Fortress. Jsem s dobrou partou kamarádů a mám je všechny rád. V mé posádce jsme čtyři z Pensylvánie, jeden z Virginie, jeden z Massachusetts, jeden z Georgie, jeden z Wyomingu. Navigátor s námi zatím není. Doufám, že je z Texasu.

Nejprve jsem si myslel, že budu pravým bočním střelcem, ale později jsem zjistil, že budu muset vzít za zadní kulomety. Být zadním střelcem byl docela drsné. Tato pozice, některým známá jako „ Tail End Charlie“ (poslední Karlík, pozn. překl.) byla velmi nepříjemná. Střeliště bylo těsné, se spoustou vibrací, hluk, chlad, létání hodiny vkleče na kolenech s nohami složenými pod sebou, s omezeným výhledem přes malé plexi okénko.

Před startem se všichni střelci sejdou v rádiové místnosti a potom, když jsme ve vzduchu, se musíme dostat k našim stanovištím. Jako zadní střelec se musím protáhnout kolem závěsu zadního kola s padákem taženým za sebou a plazit se na rukou a kolenou do ocasu. Po dosažení letové výšky si musím zapnout zásuvku svého elektricky vyhřívaného obleku kvůli ochraně před mrazem. Není to místo pro někoho s klaustrofobií.

Jednou v neděli večer, když jsem opouštěl jídelnu, zahlédl jsem mého dobrého kamaráda z domova, Jamese Kinga, jak jde kolem. Šli jsme spolu do armádního bufetu a dlouho jsme se bavili. Neviděl jsem ho 14 měsíců, takže jsem byl opravdu rád, že jsem potkal někoho, s kým jsem se dříve často vídal.

Venkov v Iowě je opravdu jako stvořený pro zemědělství. Půda je úplně černá a místní zemědělci mají tolik kukuřičných polí jako u nás bavlněných plantáží. Mají hezké domy,velké stodoly a velké množství pozemků.

15. června jsem měl být povýšen na desátníka, ale nevyšlo to. Můj pilot popletl papírovou dokumentaci. Peníze navíc by se určitě hodily, bylo by to o 28 dolarů za měsíc více.

20. června jsme měli nácvik střelby ve vysoké nadmořské výšce nad Rapid City, Jižní Dakota a onemocněl jsem jako kůň. Let v zadním střelišti není žádný piknik. Byl bych mnohem raději bočním střelcem.

Při každé příležitosti jsem psal mým rodičům a sestrám a velmi očekával všechny jejich dopisy z domova. Před odletem za moře nás ještě čekala krátká dovolenka a já se opravdu moc těšil na šanci ještě jednou navštívit rodinu poté, co jsem celou dobu žil v přeplněných kasárnách. Moje dovolená konečně přišla posledního července, ale skončila dříve, než jsem se o ní dověděl.

První týden v srpnu naše skupina obdržela rozkazy a zamířila do Evropy. Byla to dlouhá cesta s mnoha zastávkami. Když jsem zajišťoval zadní kolo, založil jsem kliku příliš brzy a dostal jsem pořádnou ránu do brady. Hodně to krvácelo, ale dostat to o kousek výš, přišel bych o všechny přední zuby. Nemyslím si ale, že budu mít jizvu.

Během cesty jsme strávili nějaký čas na severu Dalekého východu. 9. srpna jsme se tam koupali v jednom z jezer a voda byla opravdu studená. Dokonce jsme si trochu zarybařili a ulovili několik malých pstruhů. Vsadil bych se, že je tam spousta jezer, ve kterých nikdy nebyl háček. To by bylo něco, kdybychom se tam mohli zdržet trochu déle.

Do této doby jsem to dotáhnul na četaře a pobíral jsem základní mzdu, příplatek za létání a denní odlučné za to, že jsem vzdálen od mé domovské základny. Dělalo to 10 dolarů a 30 centů na den a bylo mi jedno, jak dlouho tu za tyto peníze budu.

Po několika dnech tvrdého létání jsme konečně dorazili na letiště Amendola nedaleko městečka Foggia v Itálii. Stali jsme se součástí 20. bombardovací perutě 2. bombardovací skupiny 15. letecké armády Spojených států amerických.

Tady je to dost dobré, člověk se dostane ke všemu. Žiji ve stanu s šesti dalšími kluky ze své posádky. Včas jsme jej opravili, takže je docela pěkný a pohodlný. Jídlo je mnohem lepší, než jsem čekal, ve skutečnosti je to tu lepší, než na spoustě míst, ve kterých probíhal výcvik ve Spojených státech.

Jednou jsem se šel koupat do Jadranu a pěkně jsem se na východním pobřeží Itálie opálil. Jednoho dne jsme navštívili Foggii a bylo to hrozné, všude špína, nic takového jsem nikdy neviděl. Lidé nemají dostatek jídla ani pití.

Je 19. srpna a já jsem doposud nebyl na žádné misi, ale co jsem slyšel, nebude to dlouho trvat. Všichni se těšíme na dopisy. Dopis tady znamená více než cokoli jiného.

K mému zklamání, moje posádka byla rozdělena jako náhrada pro doplnění jiných posádek v letce. No, nemám jinou možnost, než novou situaci akceptovat.

A pak najednou přišel 22. srpen, moje první mise. Byl jsem zadním střelcem na palubě B-17G “Tail End Charlie” na misi do Odertalu v Německu. Pilot byl Charles Beecham a zbytek členů posádky už si nepamatuji … byl jsem opravdu hodně nervózní.

Byla to 8-mi hodinová mise. Nadohled nebyli žádní stíhači, ale nad cílem byla spousta flaku. Ostatní chlapi říkali, že to byl jen mírný flak, ale mně se zdál hodně hustý… Cíl jsme zasáhli docela přesně.

Moje 2. mise přišla hned další ráno. Ocitl jsem se na palubě “Lovely Ladies” pilotovanou Lt. L. D. Campbellem. Cílem ten den byla průmyslová oblast ve Vídni, Rakousko. Tentokrát německé stíhačky při útoku proletěly naší formací. Nejsem si jistý, že bych něco zasáhnul. V rychlosti kolem 400 mil/hod bylo o hodně těžší zasáhnout cíl než při cvičných střelbách v Arizoně.

Bylo mi řečeno, a dnes jsem to poznal na vlastní kůži, že němečtí stíhači jdou nejvíc po nás, po zadních střelcích. Věděli, že pokud zlikvidují zadního střelce, z našich B-17 se stávají jen ‚sedící kachny‘. Nevzpomínám si, že bych byl někdy v životě tak nervózní.

24.8. jsem šel opět do vzduchu, již třetí den v řadě. Tentokrát jsem letěl s 2nd Lt. Thomasem Thaynem s B-17G “Big Time”. Cílem mise v tento den se byly ropné rafinérie v Pardubicích, v Československu. Byl to dlouhý, předlouhý let, a viděl jsem B-17, která zaostávala za skupinou, jak byla sestřelena nepřátelskými stíhačkami.

Další čtyři dny jsem byl mimo a strávil spoustu času ve spacím pytli, protože jsem byl opravdu hodně unavený. Cítil jsem, že se do toho pomalu dostávám a pokaždé se trochu lepším, ale stále jsem si nemohl zvyknout na lidi, kteří tam na mne nahoře tři dny v kuse stříleli…

Dne 29. srpna nás vytáhli z postele asi o půl čvrté ráno. Dovrávoral jsem do jídelny, ale mohu vám říci, že vejce v prášku před čvrtou hodinou ranní nejsou žádnou delikatesou. Během předletové přípravy jsme se dozvěděli, že náš cíl pro dnešek budou rafinerie ropy v Ostravě-Přívoze a seřaďovací nádraží v Moravské Ostravě, v severním Československu. Dnes poletím s 2nd Lt. Jamesem Weilerem na palubě B-17G “Queen”, tentokrát ale jako pravý boční střelec a to mi vyhovuje.

Konečně nebudu vzadu v ocasu úplně sám a rychle jsem se seznámil s levým bočním střelcem. Jeho jméno je Loren Byam a je z Wisconsinu. Zaslechl jsem některé chlapy říkat, že dnes to bude pohodička … Doufám, že mají pravdu.

Pár minut před šestou hodinou jsme nastartovali motory a v 06:14 hod vedoucí letadlo začalo rolovat po ranveji. Ostatní letadla jej následovala v 30-ti sekundových intervalech. Po dosažení letové výšky jsme zformovali našich sedm letadel do letky a pak čtyři letky vytvořily formaci boxu, která poskytla nejlepší defenzivní krytí. Těchto osmadvacet B-17G tvořilo 2. bombardovací skupinu.

V době, kdy se všechny různé skupiny z 15. letecké armády spojily do jednoho proudu, bylo na této misi 599 těžkých bombardérů a 294 stíhaček. Naše skupina letěla na konci celého uskupení a moje 20. letka letěla na konci naší skupiny, takže jsme byli na úplném konci tohoto bojového křídla.

Při letu přes Jadran na sever jsme pojedli nějaké sýry a sušenky, ještě před vystoupáním do vysoké výšky, kde si budeme muset nasadit naše kyslíkové masky. Postupně jsme se vyšplhali na 28.000 metrů. Naše dráha letu se nás přenesla přes Jugoslávii a Maďarsko a všechno šlo zatím hladce.

Během dlouhého letu se naše formace značně protáhla. Naše skupina zaostávala za ostatními a z nějakého důvodu naše letka nemohla dostihnout zbytek z 2. bombardovací skupiny a vytvořit tak výhodnou formaci. A ke všemu navíc nás naše stíhačky opustily, aby vyčistily vzdušný prostor nad cílovou oblastí.

Náš radiooperátor pustil k poslechu do interkomu Axis Sally a její hudební program. Tak pak hudbu přerušila a řekla: “Dobré ráno, pánové z 2. bombardovací skupiny. Dnes je váš šťastný den. Dnes budete sestřeleni, ale dříve, než vás sestřelí, chci vám zahrát písničku.”

Byla to píseň nazvaná Franklin D. Roosevelt Jones. Když jsem to slyšel, krve by se ve mně nedořezali.

Poté, co jsme se přiblížili k I.P. (bod pro přípravu na shoz bomb, pozn. překl.),pilot nám nařídil vyzkoušet naše zbraně a dát si neprůstřelné vesty a protiflakové přilby. Zhruba ve stejnou dobu jsme uviděli v dálce samotného německého stíhače. Nepřibližoval se, byl to pozorovatel … Byli jsme sledováni!

Asi v 10:40 jsme byli nad Bílými Karpatami a letěli ve výšce 22000 stop. A pak to začalo… zpoza mraků se na 4 hodině z převýšení vynořily vlna za vlnou formace německých stíhaček. Byly to Bf-109 a FW-190, podle záblesků na jejich křídlech jsem poznal, že na nás střílejí.

A pak najednou kolem nás začaly létat svítící střely a v interkomu se začalo ozývat zoufalé volání. Když jsem začal střílet, uviděl jsem “My Baby” jak hoří a padá v ploché vývrtce. Stíhačky s ječícími motory proletěly těsně kolem nás. Pak se “Tail End Charlie” převrátil a explodoval jako obří ohnivá koule.

Opětoval jsem palbu jak nejlépe jsem dovedl … bylo jich ale prostě příliš mnoho. Muselo jich být všude kolem nás 80 nebo 90! Nalétávali na nás ze všech možných směrů.

Všude uvnitř stroje začaly vybuchovat granáty. Stříleli na nás 20mm kanony a v křídlech a trupu se objevily díry. Začalo hořet křídlo! Otevřely se dveře pumovnice a bomby byly odhozeny .

Všude kolem mne začala praskat ovládací táhla ! Byl jsem zasažen a spadnul jsem! Naše letadlo se roztočilo do levotočivé vývrtky. Interkom nefungoval. Štiplavý, hustý dým zaplnil vnitřek letadla a letadlo se otřásalo pod dalšími zásahy.

Začali jsme prudce padat a musel jsem se něčeho chytit, abych neklouzal dopředu. Možná, že pilot letí střemhlav, aby uhasil oheň …

Naše letadlo padalo skrze oblaka nabírajíc rychlost. Náš druhý pilot byl jediný, který byl fyzicky schopen vyskočit ven, než jsme narazili do země…

Bylo úterý 29. srpna 1944 a mně bylo jen 20 let.

Naše 20. letka přestala existovat, všech sedm letadel.

Vzpomínejte na nás, kdysi jsme byli vojáci, a mladí…

* Těla 28 amerických letců byla shromážděna a odvezena na hřbitov v malém městečku Slavičín, v Československu, a pohřbena do hromadného hrobu. I když jejich těla byla po válce exhumována a přemístěna na americké hřbitovy v Evropě a USA, místní české obyvatelstvo, které tyto muže vnímá jako osvoboditele, si každý rok 29. srpna tyto události připomíná. Pomník, který je na místě původního hromadného hrobu, obsahuje tento verš: “A jejich popel se vrátil tam, odkud pocházel, a jejich duše se vrátily k Bohu, který jim je dal…

 

Story:

We were soldiers once, and young…

( a following story was written by Perry Giles based on newspapers articles, war documents and war-time letters of Johnny Adair )

My name is John Hiram Adair. I was born in a white frame house in Forreston, the youngest of five children, and the only son of Johnie and William Adair. We lived on a farm a few miles east of town on Bullard Hill, and were members of the Forreston Methodist Church.

During the summers I helped out Dad on the farm. I went to school there in Forreston until my junior year, when my family moved over to Avalon. My friends from school call me Johnny, but my family calls me “Johnsy”.

After graduating from Avalon High School, I went to Texas A&M College, where I joined the Army Reserve in December of ‘42. After one year in college, I was called to serve in June of ’43, and I reported for active duty in the Army Air Corps.

My initial training was at Sheppard Air Field in Wichita Falls, and after that there was more training in Florida and then in Kingman, Arizona at the Aerial Gunnery School. Like a lot of the other “country boys”, I was trained as a gunner, because we were better shots than those city boys. We did a lot of shooting at moving targets to hone our air-to-air firing skills.

In May of ’44, it was on to Iowa at the Sioux City Army Air Base for combat crew training. When we arrived, they welcomed us with a band. Guess they thought that we needed a pepper-upper since we’re fixing to go over in a couple of months.

I’ve been assigned to heavy bombardment and will be flying on a B-17 fortress. I’m with a good bunch of fellows and like them all fine so far. In my crew, we have four from Pennsylvania, one from Virginia, one from Massachusetts, one from Georgia, one from Wyoming, and the navigator is not with us yet. I hope he is from Texas.

At first I thought that I’d be the right waist gunner, but later I found out that I would have to take the tail guns. Being the tail-gunner was pretty rough. Known by some as “Tail End Charlie”, it was a difficult spot. It was a tight little space, with lots of vibration, noise, cold, flying for hours down on your knees, with your legs doubled under you, and looking out through my small plexiglas box window.

Before takeoff, all the gunners would gather in the radio room and then after we were airborne, we would make our way to our stations. As the tail-gunner, I had to crawl past the tail wheel, dragging my parachute behind me, and crawl on hands and knees into the tail. Once we made it up to altitude, I had to plug in my electric flight suit to keep from freezing. This was no place for someone with claustrophobia.

One Sunday evening as I was leaving the mess hall, I looked up just in time to see my good friend from home, James King, walking past. We went to the PX and had a long visit. I hadn’t seen him in 14 months, and it sure does a lot of good to meet someone that you used to run around with.

This Iowa countryside is some beautiful land for farming. The land is real black and these farmers have a corn patch for every cotton patch that we have back home. They have the nicest homes and more big barns and outhouses than Carter has liver pills.

I was supposed to make Corporal on the 15th of June, but it didn’t come through. My pilot messed up the paperwork. I sure could use the extra pay, it will be $28 a month more.

On the 20th of June, we went on a high altitude gunnery mission over Rapid City, South Dakota, and I got sick as a horse. Riding the tail is certainly no picnic. I would much rather be a waist gunner.

I wrote to my folks and my sisters at every opportunity and very much anticipated all their letters from home. We were due a furlough before we had to go overseas, and I really looked forward to the chance to visit home once more after all this time living in crowded barracks. My leave finally came at the last of July, but it flew by before I knew it.

The first week of August our group received our orders and headed out for Europe. It was a long journey with many stops along the way. Once I was locking the tail wheel and I inserted the crank too soon, and got a real blow on the chin. It bled a good bit, but an inch higher and it would have knocked out all my front teeth. Don’t think that it will leave a scar though.

Along the way, we spent some time in the far Northeast. On August 9th we went swimming in one of the lakes up there and the water was really cold. We even did a little fishing and caught some small trout. I’ll bet that there are a lot of lakes up there that have never even had a hook in them. It would have been swell if we could have stayed there a little longer.

By this time I had made Sergeant, and was drawing base pay, flying pay and a per diem for being away from my home base. I could take a lot of days like this at $10.30 a day, and I don’t care how long I’m gone at this kind of money.

After several days of hard flying we finally arrived at the Amendola Airfield near Foggia, Italy. We were now part of the 2nd Bomb Squadron, 2nd Bomb Group of the 15th Army Air Force.

It was pretty good here, enough to get by on anyway. I live in a tent with six other boys on my crew. We can fix it up in time so it’ll be pretty nice. The food is much better than I expected, in fact it’s better than lots of places that I trained in the States.

One day I went swimming in the Adriatic Sea, and I am getting a rather nice tan here on the east coast of Italy. We visited Foggia one day and its just awful, all the filth as such I’ve never seen before. Those people don’t have enough to eat either.

It was now the 19th of August and I haven’t been sent on a raid yet, but it won’t be long now from what I hear. We all looked forward to mail call more than anything else. Mail means a lot over here.

To my disappointment, my crew was split up as replacements for the other crews in the squadron. Oh well, I have no choice to make the best of the situation.

And then August 22nd came my first mission. I was flying tail-gunner aboard the “Tail End Charlie” on a mission to Odertal Oil Refinery in Germany. The pilot was Charles Beecham, and I didn’t get to know most of the other guy’s names… I had a real case of the butterflies.

It was an 8-hour mission. There were no fighters in sight, but there was lots of flak over the target. The other guys said that it was only moderate flak, but it sure seemed bad to me… We hit the target real good.

My 2nd mission came the very next morning aboard the “Lovely Lady” piloted by Lt. L. D. Campbell. The target that day was an industrial area at Vienna, Austria. This time there were German fighters making attacks through our formation.  I’m not sure I hit anything though. At 400 mph, they were a lot harder to hit than the targets we shot at back in Arizona.

I had been told, and today I saw firsthand, that those German fighters really came after us tail-gunners. They knew that if they got the tail-gunner that our B-17s were just a sitting duck. I don’t recall ever having the jitters so bad in my life.

On the 24th I went up again, for the third day in a row, this time flying with 2nd Lt. Thayne Thomas on the “Big Time”. The mission that day took us to the oil refineries at Pardubice, Czechoslovakia. It was a long, long haul, and I saw a B-17 that had fallen behind the group get shot down by fighters.

The next four days I was off and spent a lot of time in the sack, as I was fairly worn out. I felt as though I was getting into the groove of this and doing a little better each time, but still it takes some getting used to with people up there shooting at me for three days in a row.

On August 29th we were rousted out of bed at about 0330 hours. I stumbled over to the mess hall, but I can tell you that powdered eggs before 4 A.M. are not that appetizing. At the mission briefing we learned that our target for today was the Privoser Oil Refinery and the railroad marshaling yards at Moravska Ostrava in northern Czechoslovakia. Today I would be flying with 2nd Lt. James Weiler on board the “Queen”, but today I would be the right waist gunner and that was OK by me.

Finally, I wouldn’t be back in the tail all by myself, and I quickly made friends with the left waist gunner. His name is Loren Byam, and he is from Wisconsin. I overheard some of the other guys say that today would be a milk run… Hope they are right.

A few minutes before 0600 hours we started our engines, and at 0614 the lead plane started rolling down the runway. All the others followed in thirty second intervals. As we climbed, we formed our seven planes into squadron formation and then the four squadrons maneuvered into a box formation, which provided the best defensive cover. These twenty-eight B-17’s made up the 2nd Bomb Group.

By the time all the different groups of the 15th Air Force fell into line, there were 599 heavy bombers and 294 fighters on this mission. My group was flying tail end of the whole wing, and my squadron, the 20th, was flying tail end squadron in our group, so there we were, right at the very back of this whole combat wing.

We headed north over the Adriatic Sea and had some cheese and crackers before gaining too much altitude when we had to put our oxygen masks on. Gradually we climbed to 28,000 feet. Our flight path took us over Yugoslavia and Hungary, and all was going well.

During the long flight our formation had stretched out considerably. Our group was lagging behind the others, and for some reason our squadron could never catch up with the rest of the 2nd Bomb Group and get into proper formation. On top of that, all of our fighters had gone ahead to clear out the air over the target.

Our radioman had put Axis Sally on the intercom to listen to her music program. Then she broke in over the music and said “Good Morning to you men of the 2nd Bomb Group. Today’s your lucky day. Today you get shot down, but before you get shot down, I want to play you a song.” It was called Franklin D. Roosevelt Jones. After hearing that, you could have knocked me over with a feather.

Just as we approached the I.P. (initial point) of our bomb run, the pilot called back for us to test our guns and put on our flak jackets and helmets. It was about then that we spotted a lone German fighter following us at a distance. He wasn’t moving in, he was a spotter… We were being dogged!

At about 10:40 we were over the White Carpathian Mountains and flying at 22,000 feet. And then it started… Out from behind a cloud formation came wave after wave of German fighters, at 4 o’clock high. They were ME-109’s and FW-190’s, and their wings winking at me, was my first realization that we were being shot at.

All of the sudden there were tracers flying right past us, and wild chatter on the intercom. As I started to fire back, I saw “My Baby” on fire and start to go down in a flat spin. Fighters went screaming right past us. Then “Tail End Charlie” rolled over and exploded in a giant ball of fire.

I fired back at them the best I could… There were just too many. Must be 80 or 90 of them all around us! They came at us from every conceivable direction.

Shellfire started to explode all inside the plane. They were shooting 20mm cannons at us, and holes appeared in our wings and in our fuselage. A fire started on the wing! Our bomb bay doors swung open and the bombs were jettisoned.

Control cables started snapping all around me! I was hit and went down! Our plane started down on a leftward spiral. The intercom was dead. Acrid, thick smoke filled the inside and the plane shuddered and shook as she took more hits.

We started into a steep dive, and I had to grab on to something to keep from sliding forward. Maybe the pilot is diving us to put the fire out…

Our plane plunged down through the clouds picking up speed. Our co-pilot was the only one that was physically able to bail out before we hit.

It was a Tuesday, the 29th, and I was only 20 years old.

Our 20th squadron was wiped out that morning, all seven planes.

Remember us, for we were soldiers once, and young.

*The bodies of 28 American flyers were gathered and taken to the cemetery in the small town of Slavicin, Czechoslovakia and buried in a mass grave. Although their bodies were removed after the war by the U. S. Army, the local Czech people, who viewed these men as liberators, still hold a memorial service at the site every year on Aug. 29th. The monument that they have erected to the American flyers ends with this verse, “And their ashes have returned to where it came from, and their soul has returned to the Lord who gave it to them”.

 

Fotogalerie/Photo gallery:

Válečná a předválečná fota/war and pre-war pics:

Hrob/grave: